Zámek Lužec byl postaven královským příkazem českého krále Karla IV. ve 14 století jako místo přenocování a úkrytu před rozmary počasí v dobách královským honů. Později se začal zámek využívat ke strategickému rozmístění vojsk Jana Žižky, válčícího proti křižákům a rovněž sloužil jako laboratoř českého krále Rudolfa II, který ve stěnách sálů zámku pracoval na vynálezu elixíru věčného mládí.

Historie lázní Karlovy Vary a zámku Lužec jsou navzájem úzce provázané, a pamatují doby úpadku i rozmachu. Tato místa se nejvíce dostávala do povědomí v dobách živelných pohrom a nejrůznějších válek. Nejbouřlivější rozkvět zažily Karlovy Vary, když se zde v ohromném množství stavěla sanatoria a ozdravovny.

Období po první světové válce je epochou rozkvětu zámku Lužec, kdy v roce 1919 místní movitý mecenáš Paul Albrecht Veinkauf, uchvácený starými pověstmi a okolní přírodou pověřil známého mnichovského architekta Brendla, aby přestavěl staré lovecké nocležiště na nový zámek. Později, po smrti tohoto magnáta je zámek převeden do majetku zdravotní pojišťovací společnosti, která v tomto městě založila sanatorium.