14. 11. 2022 | Historie, Z Karlových Varů, Zdraví a lázeňství
Když se 5. května 1895 v Karlových Varech slavnostně otevíraly Císařské lázně, což tehdy bylo reprezentativní lázeňské zařízení s nejmodernějším provozem v celé tehdejší Rakousko - uherské monarchii, tak si lidé mohli na průčelí budovy přečíst jména pěti zasloužilých Karlovaráků, významných lékařů. Byl to David Becher, Václav Pajer, Eduard Hlawaczek, Gallus von Hochberger a Rudolf Mannl.
„Napadlo mne, že bych mohl tuto nejstarší lázeňskou minigalerii rozšířit o příběhy a fotografie nejúspěšnějších karlovarských podnikatelů všech dob a mistrů typických řemesel i profesí. Povedlo se,“ řekl karlovarský spisovatel Jaroslav Fikar o obsahu své jedenácté, a kvůli stále větší drahotě nejspíše poslední knize. Má název Premianti u Vřídla a obsahuje historii řemesel a podnikání od roku 1740 do roku 1946. Jsou to cínaři, puškaři, rytci skla, brusiči vřídlovce, ale také lázeňští lékaři, lazebnice, spékačky oplatek a další profese.
Která profese vás zaujala?
Originalitou z roku 1768 je pozice lázeňského traiteura. Byl to poslíček, který od rána obcházel lázeňské hosty a nabízel speciality hotelové kuchyně i nejrůznější sladkosti z cukrárny. Třeba traiteur z domu U Sedmi kurfiřtů měl v rajonu celou Starou louku a Tržiště. Výběr ze tří chodů donesl hostům až do jejich pokoje. Už tehdy měli speciální stoleček, aby mohli mlsat i v posteli. Za každé jídlo dostal jednu zlatku, pití se platilo zvlášť. Dá se říci, že už v druhé polovině 18. století existovaly v Karlových Varech služby podobné těm, jak je známe nyní. Jen místo třeba dnešní pizzy a kebabu vám tenkrát přinesli karlovarskou snídani nebo karlovarský guláš. Kdyby si jej chtěl někdo uvařit, tak recept najde na stránce 167. Anebo si podle menu na téže stránce může připravit pravou karlovarskou snídani, která se podávala v 18. století. Trvala hodinu. Snídala se káva uvařená z vřídelní vody, jemně slaná. Káva byla tmavá, s jedním dílem smetany. Naproti tomu bylo v bílé kávě více smetany než kávy. A dále se jedl karlovarský rohlík. Ten byl pro změnu bez chuti. A k němu domácí šunka, vejce naměkko a domácí marmeláda.
Nejstarší karlovarské řemeslo? Lazebnictví?
Byli to mlynáři, jejichž cech tu existoval již roku 1642. A ještě před jeho založením přišel do města roku 1570 mlynář Michael Becher. Málo se ví, že na řece Teplé klapala mezi Mlýnským mostem a Březovou desítka mlýnů. Jeden z nich, Horní mlýn, stál u říčky ještě roku 1711, kdy v jeho sousedství postavili Mlýnské lázně.
Proč kniha začíná rokem 1740?
Protože od roku 1739 začal platit nový městský řád, který umožnil podnikání ve velkém. Jmenoval se Instructio politica der Königl. Obsahoval 132 paragrafů a byla to první karlovarská norma pro podnikání ve velkém. Zápisy z radnice uvádějí, že během několika let nastalo ve městě, které v tu dobu mělo 300 domů, velké oživení řemesel. Hned v prvním roce nabízelo na území města služby 14 krejčích, 28 řezníků, 13 pekařů a desítka cukrářů a perníkářů. Mezi službami nechyběli zlatníci, výrobce pergamenu, osm holičů a jeden knihař. Ty počty se během krátké doby znásobily. S novým městským řádem začala ve městě platit tabulka tržních cen Marcks -Taxae -Tabella, což byl ceník nejen potravin, ale také nejběžnějších výrobků a zboží. Na jeho dodržování dohlížela městská rada.
Spojovalo něco premianty u Vřídla?
Zjistil jsem, že prvních šest nejúspěšnějších podnikatelů a lékařů byli místní rodáci: Mattoni, Bayer, Knoll, Moser, Mannl i tiskař Franieck. Většinou začínali podnikat jako mladí. Mattoni jako 26letý a třeba Moser ve 24 letech. A není bez zajímavosti, že ti první, tedy zakladatelé slavných karlovarských rodin, byli řečeno dnešním slovníkem náplava. Přišli z nejrůznějších koutů Evropy i Čech. První Mattoni, Ottavio, přišel roku 1693 jako obchodník s citrony z italského Tremezza. První Becher ještě pod jménem Pecher se přistěhoval z Jindřichovic, první z Puppů ještě jako Popp přijel jako dvorní cukrář hraběte Chotka z Veltrus, zakladatelka pečení oplatek Barbara Naslerová přišla z Lubence, první z Moserů z Hroznětína a první z kavárníků Meinlů z Kraslic. Všichni se významně zapsali do historie Karlových Varů. V seznamu zdejších purkmistrů a starostů, který se vedl od roku 1532, najdeme ve vedení města pět Becherů, tři Knolly a dva Webery. První z Knollů, Peter, stál v čele města dvacet let, jeho synovec Eduard Knoll třináct let. Myslím, že jen v málokterém městě najdete v historii tolik rodin, které se tak významně zapsaly do jeho dějin.
Kniha o 156 stránkách je plná jmen.
Jsou v ní celé dynastie. Nejen šest generací Puppů, kteří budovali rodinný podnik plných 73 roků. Ale třeba desítka puškařů, kteří proslavili město od konce 17. století. Jako byli Johann Knodt, Franz a Paul Breitenfelderové, Peterové, Roschnerové a další. Je zde vyjmenován cech nožířů– bratři Tadeáš a Leopold Platzerové, rodiny cínařů jako byli Hoffmannové, Lochnerové nebo Brandlové nebo fotografie z rodinné pozůstalosti brusiče vřídlovce Franze Weigerta, který měl dílnu v tehdejší Pražské ulici nad Vřídlem. Další fotografie jsou z pozůstalosti rodiny Holznerů, kteří založili Skleněný palác a byli konkurenty sklárny Moser.
Ale je také plná fotografií.
Bez historických fotografií by to nebylo prostě ono. V kapitole o podnikání v městské dopravě je fotografie autobusu, který jezdil v třicátých letech minulého století. Autobus měl zastávku u nynějšího nákupního centra Atrium, kde má nyní konečnou linka číslo jedna Dopravního podniku Karlovy Vary. Z roku 1946 pochází fotografie, na které jsou první poválečné karlovarské dožínky na městském statku Tuhnice. Statek hospodařil na 90 hektarech a dovážel zeleninu do města. Krávy vozili na pastviny do Krušných hor. Z rodinného alba je foto karlovarských řezníků Rubínů. Na Masaryčce vedli po válce vyhlášené šumavské řeznictví a uzenářství. Firmy českých národních správců v nynější Sadové - tehdejší Mlýnské - ulici jsou na fotografii z roku 1946. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Nejvíce mne potrápila popiska k fotografii, na které jsou první pováleční ředitelé karlovarských lázní a hotelů. Snímek z roku 1951 jen s příjmeními bez křestních jmen mně zapůjčil jeden karlovarský sběratel. Takže jsem začal obvolávat bývalé zaměstnance lázní a hotelů a ptal se jich, jak svému nejvyššímu nadřízenému říkali. Tondo, Pepíku, Františku? Odpověď často zněla, že toho svého šéfa dobře znali, protože s ním chodili třeba na pivo na ryby či na fotbal. A jak mu tedy říkali? No přece soudruhu řediteli.
Která kapitola byla nejobtížnější?
Zcela určitě ta závěrečná – Národní správci. Pojednává o českých dosídlencích, kteří po válce převzali německé firmy a navazovali na staré tradice. Obnovili cechy, pečení oplatek, tradiční živnosti a původní řemesla. Nechtěl jsem, aby to byl jen telefonní seznam národních správců z roku 1945 a 1946 a tak jsem obcházel starousedlíky i nové Karlovaráky a sbíral vzpomínky na první poválečné obchody, cukrárny, oblíbené lokály, na lékaře a jejich první ordinace po válce. Zajímalo mne, kteří hoteliéři a majitelé restaurací se nejrychleji vypracovali. A také to, kdo dělal nejlepší párky a kde pekli nejlepší chléb nebo karlovarské rohlíky.
Je jedenáctá kniha poslední?
Nejspíš ano. Protože nejen spoluautorů, ale také pamětníků ubylo a s nimi fotografie a vzpomínky. Pro skončení mé nakladatelské činnosti mluví i to, že tiskárna, kde jsem těch jedenáct knih vydal, zdražila tisk o polovinu. Takže z vydávání knih se dnes stal téměř luxus.
Zdroj: Mladá fronta DNES | Vladimír Zedník
Vyšla nová kniha Jaroslava Fikara
