Vstupenky jsou dostupné na www.kinodrahomira.cz.

Paměť národa Karlovarského kraje uvede v pátek 4. dubna od 19.30 v karlovarském kině Drahomíra projekci nového dokumentu Nebe plné houslí. Ten vypráví příběhy tradičních houslařských rodin ze Schönbachu/Lubů. Dokumentaristé natáčeli vzpomínky výrobců hudebních nástrojů od podzimu 2023 ve studiích v Německu i v Karlovarském kraji. Podařilo se zaznamenat vzpomínky žijících předválečných německých rodáků, pamětníků, kteří dosídlili pohraničí i vyprávění další generace houslařů. Projekci filmu za účasti široké veřejnosti i českých pamětníků doplní beseda.

Dějiny 20. století zasáhly do historie výroby hudebních nástrojů na Chebsku zásadně. Místní řemeslníci se už od středověku zdokonalovali v hudebním nástrojářství tak, že o nich koncem 19. století věděl celý svět. “Rodinné manufaktury, kde se vyráběly jednotlivé části hudebních nástrojů, byly v Lubech prakticky všude. Někde se dělal krk, někde hlavičky nebo korpusy a přenášelo se to z baráku do baráku, až z toho vznikl nástroj. Kam se člověk podíval, všude byly nástroje a jejich části. Proto se říkalo, že tam je v Lubech nebe plné houslí,” vzpomíná houslař Jan Pötzl, jehož pradědeček i dědeček byli majitelé lubských manufaktur. Vzkvétající obchod s hudebními nástroji doslova pohřbila hospodářská krize ve 30. letech. S ní spojená rostoucí chudoba a nespokojenost mezi původním německým obyvatelstvem pak byla podhoubím pro nástup Adolfa Hitlera. Přišel rok 1938, Sudety připadly nacistickému Německu a začala druhá světová válka. Hudební průmysl nebyl potřeba a všechna výroba mířila na frontu. „Za války jsme už nemohli v našem podniku vyrábět hudební nástroje," vzpomíná pamětnice Gerhilde Benker, jejíž rodiče měli v Lubech továrnu na hudební nástroje. "Dělali jsme třeba dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak pro válečné úsilí nebylo dost důležité ani to, tak jsme museli vyrábět bedny na munici." Do války museli také houslaři, kytaráři, výrobci smyčců a další řemeslníci z Lubů. Někteří z nich se snažili uchytit ve vojenských kapelách. “Otec se s vojenskou kapelou dostal do Prahy, kde bydleli na Malostranském náměstí. Protože tam byli delší dobu, on toho využil a na půdě si otevřel dílnu. Ve volném čase pracoval a vyrobil tam dokonce jedny housle,” vzpomíná s úsměvem na pracovitost a nadšení svého otce Jan Pötzl.

Luby osvobodila v květnu 1945 americká armáda a původní německé obyvatele čekal poválečný odsun. Tam zamířila většina obyvatel, zkušených výrobců hudebních nástrojů. Ve městečku po nich zůstaly vybavené rodinné manufaktury plné kvalitního rezonančního dřeva a nástrojů.

„Táta neuměl nic než vyrábět mandolíny. Ale na to potřeboval materiál a nástroje. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na naší znárodněné dílně, do batohu sbalil dřevo, nářadí a ve dvanáct hodin v noci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, našel jsem si cestu lesem. Na hranici jsem čekal, až vojáci začnou střílet, stříleli totiž na všechno, co se pohnulo. A pak jsem věděl, kde jsou, přešel hranice, odevzdal věci u příbuzných a zase se vrátil. Dělal jsem to několikrát týdně. Abychom mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny, “ vzpomíná Gerhard Dotzauer.

Nástrojáři z Čech byli po odsunu nejprve rozptýleni po celém Německu. „V Lubech fungovala sdílená práce a po válce v Německu taky. A proto dávalo smysl, aby všechny výrobce komponentů, jako řezbáře kobylek, soustružníky kolíků a tyhle lidi, sestěhovali na jedno místo,“ vypráví paní Gerhilde Benker, jak se řada lubských rodáků usadila poblíž Erlangenu v Bubenreuthu kde pro ně vzniklo nové sídliště.