13. 5. 2025 | Historie, Z Karlových Varů
Touha po poznání
Sudičky vdechly Davidu Becherovi silnou touhu po poznání. Můžeme ale mluvit i o obchodním talentu, vezmeme-li v potaz kauzu „vřídelní sůl“, která mu ovšem přinesla jen závist a nepřátelství spoluobčanů. Co naplat, že se díky němu městská kasa plnila příjmy z jejího prodeje, že se díky jeho objevům Karlovy Vary rozvinuly v lázeňskou perlu střední Evropy? Odvaha jít vlastní cestou, píle, sebevědomí, úspěch, to se neodpouští.
David Becher se nesmrtelně zapsal do dějin Karlových Varů svými vědeckými pojednáními o zdejších pramenech. Vydal je postupně v letech 1766, 1772 a 1789. Prameny zkoumal z hlediska chemického složení a výsledky pak aplikoval na léčbu pacientů. Položil základy moderní lázeňské léčby spočívající v přiměřeném pití minerálních pramenů, příjemných koupelích, vhodné dietě a pohybu.
A jak to bylo s karlovarskou solí?
Poprvé ji zmiňuje lékař Stefan Strobelberger ve své knize o Karlových Varech z roku 1629. Vřídelní voda se nalila do velkého kotle a pod ním rozdělal oheň, a až se vypařila, zůstala na dně sůl. Výroba vyžadovala značnou spotřebu dřeva, a proto se sůl vyráběla jen v omezeném množství a prodávala pouze v lékárně.
Zlom nastal roku 1732, kdy Karlovy Vary navštívil saský lékař Nicolaus Borries, který karlovarskému barvířskému mistrovi Bernardu Richterovi ukázal postup, jak z vřídelní vody extrahovat minerální látky. Tehdy v lázních pobýval i císař Karel VI., o nějž se starali dvorní lékař Carelli a proslulý profesor Friedrich Hoffmann z Halle. A když jim Richter představil karlovarskou sůl, byla prý jejich reakce natolik příznivá, že zanedlouho obdržel Richter privilegium, jež ho opravňovalo k výrobě a prodeji karlovarské soli. A tím to všechno začalo…
Jako vosy slétli se karlovarští měšťané na Richtera v obavě, že lázeňští hosté přestanou do Karlových Varů jezdit, když si budou moci zřídit lázně doma. Několika stížnostmi na pražském místodržitelství dosáhli toho, že mu bylo zakázáno prodávat sůl po celých librách (0,3 kg) a povoleno jen v malých balíčcích po dvou lotech (34 gramů), což samozřejmě znamenalo citelný zásah do jeho podnikání. Napětí vzrůstalo, až Richter své podnikání vzdal. Poté městská rada nařídila, že se sůl bude vyrábět v městské režii a prodávat výhradně u místního lékárníka, a to v balíčku o 2 lotech (34 g) a pouze přítomným lázeňským hostům.
To vše se odehrávalo v době, kdy bylo Davidu Becherovi 7–10 let, a tento stav vydržel až do roku 1763, kdy se již dospělý Becher setkal v Karlových Varech s hrabětem Rudolfem Chotkem, nejvyšším českým kancléřem.
Nový způsob
Ten se podivoval, jak vůbec může mít město z prodeje vřídelní soli nějaký zisk, když musí být její výroba pálením drahého dřeva pod kotly strašně nákladná. Becher opáčil, že zná způsob, jak by se mohla neuvěřitelně zlevnit „bez ohně a horkem z Vřídla“. Vypracoval podrobný návod, jenž byl ve své jednoduchosti geniální: nechal vyrobit dřevěnou káď, do níž umístil 10 mělkých kotlů s napuštěnou vřídelní vodou. Kádí pak dnem i nocí protékala voda z Vřídla horká 72 °C, která dokázala zahřát kotle natolik, aby se v nich voda odpařovala. Šlo svým způsobem o energetické perpetuum mobile, teplo proudilo z nitra Země zadarmo, čímž odpadly vysoké náklady na palivové dříví. Na dně kotlů zůstaly minerálie, jež se dále upravovaly až do podoby krystalické soli.
Rudolf Chotek předal Becherův „vynález“ do Vídně a po vřelé přímluvě Gerarda van Swietena, dvorního lékaře císařovny Marie Terezie, vyšel roku 1764 císařský dekret, jímž se podle Becherova doporučení směla vyrábět a prodávat karlovarská sůl ve velkém. Podmínkou však bylo, aby město polovinu výnosů povinně investovalo do lázeňské infrastruktury „pro pohodlí lázeňských hostů“.
A tím začalo předlouhé období nevraživosti a výhrůžek, neboť měšťanstvo rozhodně nehodlalo Becherovi tento „převrat“ v dosavadní praxi odpustit. Na domovních dveřích se mu objevovaly hanopisy a pamflety, občas zaslechl nebezpečné výhružky. Měšťané si v letech 1764–1783 na výrobu a prodej soli stěžovali celkem čtyřikrát, naposledy dokonce u císaře. Becher vždy reagoval novým dobrozdáním, v němž dovozoval, že rozpuštěním karlovarské soli v obyčejné vodě nelze dosáhnout kvality minerální vody čerpané přímo z pramene a že dále se sůl sice dobře prodává, ale na úbytek lázeňské klientely to žádný vliv nemá, naopak, hostů postupně přibývá. Byla to pro něj otravná, svízelná léta, uvážíme-li, že prodej soli mu osobně žádný zisk nepřinášel.
Konec sporů
Sporům definitivně odzvonilo, když na jaře 1783 císař Josef II. čtvrtou stížnost měšťanstva striktně odmítl. Čím dál vyšší příjmy z prodeje vesele plynuly do městské pokladny a z ní pak do lázeňské infrastruktury. Dlážděné promenády, opěrné zdi, osvětlení, parky, lesní stezky, vyhlídky, vodovod, škola, zde všude se už za Becherova života rozpouštěl zisk z vřídelní soli. A také v prvním karlovarském divadle, jak si povíme příště.
Obrázky
- Titulní list fenomenálního díla Davida Bechera Pojednání o Karlových Varech z roku 1789.
- Becherova káď (A) na výrobu karlovarské soli: horká voda z Vřídla protéká kádí a ohřívá kotle (B), z nichž se vypařuje vřídelní voda. Na dně zůstávají minerálie k dalšímu zpracování.
